Děti jsou mým hnacím motorem

Ještěže je mám, říkám si ve chvílích největšího klidu. Nedokázala bych si těch vzácných okamžiků nicnedělání dostatečně vážit. Jejich výchova je práce na plný úvazek, k níž jsem se upsala okamžikem jejich narození.
Moje výchovné desatero
1. Láska, láska a láska
– zprofanované slovo, ale je to přesně to, co musí děti z rodičů cítit a to i ve chvílích kdy je káráme. Slyšela jsem kdysi krásnou  radu. Nelíbí se mi tvoje chování, ale nic to nemění na faktu, že tě mám ráda.
mateřská láska

Jedna archivní! V tomto případě byl očividně lásky dostatek.

2. Důslednost ( tak tady mám mezery)
Řekneme-li, že se něco musí nebo naopak nesmí, je nutné na tom trvat. Ovšem pozor! Za svá rozhodnutí neseme zodpovědnost a tak i musíš-nesmíš je třeba mít odůvodněné a promyšlené. Já nejdřív objasním jaké důvody  ke svým příkazům mám, pak vyslechnu názor dítěte, zamyslím se nad ním a pokud vyhodnotím, že ten můj je objektivní a správný MUSÍM na něm trvat! Nejsem zastáncem volné výchovy, kdy děti „přerůstají rodičům přes hlavu“. A trvám na tom, že děti mají mít mantinely, za něž nesmí.
4. Společné zážitky
Vzpomínky – jedna z nejdůležitějších věcí! Dělejme věci společně, ať už jsou to výlety, sport, kreativní činnost nebo i rodinné pracovní povinnosti, zkrátka všechno, co se uloží v dlouhodobé paměti, má obrovský význam pro vývoj osobnosti dítěte.
Doufam, že na společně strávené chvíle na farmě bude malá dlouho vzpomínat..:-)

Doufam, že na společně strávené chvíle na farmě bude malá dlouho vzpomínat..:-)

5. Být vzorem
Chovejme se tak, jak bychom jednou chtěly, aby se chovalo naše dítě. Tohle je dost ošemetná rada, ale je důležitá i k tréninku sebe sama. Nutí nás to být lepšími. Jsme pro ně to nejdůležitější na světě a to i v období puberty :o) a oni to vědí. Ukazujeme jim, jak se správně rozhodnout, jak překonat nesnáze, jak se radovat ze života, jak si vážit rodiny, jak zapojit všechny síly a pomoci svým blízkým ap.
6. Důvěra
Kruciš, další bod o němž bych řekla, že je nejdůležitější. Je to jasný, dítě musí vědět, že se může svěřit, že mu věnujete 100% pozornost, když má problém, že mu poradíte a že ho nikdy nenecháte na holičkách, že za svou chybu nese zodpovědnost a my mu podáme pomocnou ruku a sílu k tomu, aby vše napravilo.
 důvěra
7. Budování sebevědomí
Děti nejsou naším otiskem, my jim jen ukazujeme cestu. Nemusí si plnit naše sny, nemusí být nejlepší – musí být zdravě sebevědomé a šťastné.
8. Přiznat chybu
Přiznat se k vlastnímu omylu je nutné. Říct narovinu „chyboval jsem a chci to napravit“, paradoxně posílí rodičovskou autoritu v očích dítěte.
9. Povinnosti
Aby si naši miláčkové uvědomili, že jim nepůjde vše hned napoprvé, doma se samo neuklidí a peníze nerostou na stromech, musí mít svoje povinnosti úměrné jejich věku. Dospělí je mají taky, tak ať pak nejsou zaskočeni.
Teď teoreticky – 3x připomenout a pak úměrný trest. A teď skutečnost, připomínám mnohem častěji, no a pak ve mě „bouchnou saze“.  Avšak tou teoretickou radou bych se chtěla řídit – takový můj osobní cíl.
Děti mohou přiložit ruku k dílu třeba při přípravě jednoduché večeře.

Děti mohou přiložit ruku k dílu třeba při přípravě jednoduché večeře.

10. Vztahy v rodině
Jsem hrdá na ty naše. Díky mým rodičů jsme měly se sestrou nádherné dětství, jež bych přála všem. Totéž se snažím ze všech sil předat svým dcerám. Pomoc, úcta a empatie je v naší rodině samozřejmostí, jíž si neskutečně vážím.
Musím se přiznat, že tenhle článek mi dal zabrat zatím nejvic ze všech. Snad proto, že není snadné formulovat svoje pocity a životní zkušenosti tak, aby to pochopili ostatní a přitom se do toho člověk nezamotal. Taky jsem neměla v úmyslu příliš mentorovat, ale pokud se alespoň jeden člověk zamyslí byť jen nad jediným bodem a bude ho motivovat, je to pro mě velká radost!
Správné výchově zdar! Nikdo nejsme neomylní a nikdy není pozdě chyby napravit!

 

A na závěr ještě jeden poznatek a rada především pro nás mámy. Toto jsem si vypůjčila a plně se s tím ztotožňuji.

Cituji: „Chování dětí odráží vnitřní psychický stav jejich rodičů. Je-li dítě “problémové”, je třeba příčinu problému hledat u rodičů. Já jsem dříve často popírala své pocity, své sny a touhy v domnění, že jsou přemrštěné. Dávala jsem se kvůli ostatním členům rodiny na pátou kolej a často jsem ustupovala. Díky svým dětem jsem si tyto své nevyhovující návyky, jež mi způsobovaly často špatnou náladu až deprese, uvědomila a začala na nich soustavně pracovat. Když dnes nejsou mé děti v pohodě, mluvím nejen s nimi, ale především sama se sebou. Ptám se sama sebe, co mi tohle chování má ukázat, co mi to má sdělit. Jsem já sama nyní v harmonii a v pohodě? A pokud ne, tak proč?“

Leave a comment